a zavírajíc dvéře. Amis vešel do lázně, v níž bylo šero; voda v basaltovém vodojemu třpytila se jako stříbro, a lehká, vonná pára vystupovala z ní.
Vedle koupadla stála Thorgerda; vlasy její visely přes černý plášť, který celou její postavu zahaloval, a bílá nahá její ramena, vynořující se z černých řas a oslňující mramorovým svitem, visela jí po boku. V jedné ruce držela malou zlatou nádobu. Byla bledá, oči její svítily příšerně a ústa její lhala úsměv.
Amis se jí lekl. „Churavíš, Thorgerdo?“ tázal se.
Zavrtěla hlavou. „Jsem již úplně zdráva,“ odpověděla, „jen o tebe mám starost. Neviděla jsem tě tak dlouho, jsouc uzavřena ve své věži. Jsi bled a zdá se, že trpíš. Mám zde drahocenný, zázračný téměř olej; dej mi jím svá prsa blízko srdce potříti a uzdravíš se ihned.“ Přistoupila těsně k muži a upřela naň oči, jako by do hloubi duše jeho vniknouti chtěla.
Amis cítil jakousi čaromoc, sálající z jejího zraku, cosi lákalo ho k ní, jako ptáka do jícnu zmije. Bylo mu též, jako by pára jakási mu vstupovala do mozku a vůli jeho oslabovala; mimoděk vzpomněl si na kříštálovou číš, kterou mu Thorgerda po pážeti byla poslala. Mlčky a téměř nevědomky rozhalil svůj šat, a prsa jeho, pokrytá jizvami
